***

Generace Erasmu

Evropané pokládají univerzitní výměnný program Erasmus za jeden z největších přínosů integrace.

JĘDRZEJ WINIECKI

Překlad: Martin Veselka

U vzniku programu Erasmus stálo rozhněvání. A ponížení, které v děkanátu právnické fakulty italské univerzity La Sapienza zažila studentka pátého ročníku Sofia Corradiová. Psal se rok 1958 a ona se právě vrátila do Říma z ročního stipendijního pobytu Fullbrightovy nadace na Columbia University. V New Yorku získala americký magisterský titul a zúčastnila se slavnostního předávání diplomů. Ten svůj si převzala stylově v tóze a krychlovém biretu na univerzitním trávníku. „Bylo to jako ve filmu,“ přiznává po letech. Očekávala, že rok, který mohla absolvovat díky finanční podpoře prestižního programu na významné americké univerzitě, se jí započítá jako náhrada za zbývající tři zkoušky, jež na své mateřské univerzitě ještě měla skládat. Její žádost však zamítli jako rozmarný výmysl a pobyt na Columbia University pokládali prostě za prázdniny. Univerzitní úředníci jí navíc veřejně, před ostatními studenty, kteří čekali ve frontě, vynadali a doporučili, aby se „slečna“ vrátila domů a konečně trochu zamakala.

Corradiová se učila ráda a tři chybějící zkoušky bez problémů složila. Své studium dokončila dvojnásob spokojená, protože díky fascinující položce v životopise se o ni advokátní kanceláře jen praly. Na své ponížení v děkanátu však nezapomněla. Zůstala v akademické sféře, aby mohla uskutečnit své životní poslání – chtěla učinit vše proto, aby už žádný další student nemusel zažívat takovou neúctu, jako se to přihodilo jí. Jako profesorka zaměřující se na celoživotní vzdělávání a edukaci dospělých se od roku 1969 dlouhých 18 let snažila o to, aby začal fungovat evropský univerzitní výměnný program.

Stanovila při tom zcela jednoznačné podmínky. Požadovala, aby vyjíždějící studenti obdrželi finanční podporu, ať si zahraniční studium mohou dovolit i ti méně zámožní. Dále žádala vytvoření procedur, které by zaručovaly, že studentům budou uznány předměty splněné na jiných univerzitách. Oba tyto požadavky – v podobě nevysoké finanční podpory, jež dnes čítá nižší stovky eur, a systému bodů ECTS – tvoří pilíře programu Erasmus.

Jeho jméno nebylo vybráno náhodně. Erasmus Rotterdamský byl hlasatelem takových hodnot jako pacifismus, které jsou pro současnou Evropskou unii důležité, a zanechal v evropské kultuře stopu patrnou dodnes. Byl vhodný i jako vzor „akademického tuláctví“. Na přelomu 15. a 16. století sjezdil velkou část renesanční západní Evropy. Hodiny v koňském sedle měl rád a navštívil přední univerzity od Itálie až po Britské ostrovy, hledal tam knihy, utíkal před nudou, bídou, pronásledováním a epidemiemi. Podobně jako současní vědci shánějí granty, nechával se Erasmus najímat jako domácí učitel a rádce. Evropským úředníkům se navíc povedlo využít latinskou podobu jeho jména i jako zkratkové slovo. Slovo „Erasmus“ lze totiž anglicky rozepsat jako evropský (E) regionální (R) program, potažmo systém (S) aktivit (A) ve prospěch mobility (M) univerzitních (U) studentů (S).

Projekt inspirovaný snahami Sofie Corradiové se spustil v roce 1987. Zpočátku se do něj zapojilo 3244 studentů z jedenácti zemí. Napomohly i podmínky studené války, jež mobilizovaly integrující se Evropu, a široká podpora akademických kruhů, která byla nezbytná, aby se podařilo prolomit odpor „malých byrokratů“. Profesorka Corradiová bývá označována jako Mamma Erasmus. Erasmusané jí dodnes posílají dopisy a líčí v nich, jak jim zahraniční studijní pobyty změnily kariéry, soukromý život i to, jak nahlížejí na svět. Průzkumy veřejného mínění naznačují, že Evropané pokládají Erasmus za třetí největší úspěch Evropské unie (důležitější už je jen mír, který se zde udržuje od konce druhé světové války, a svobodný pohyb spojovaný především s usnadněními, jež skýtá Schengenský prostor). Polští studenti mohli využívat evropská stipendia ještě před vstupem Polska do Evropské unie, takže 1. máje 2004 už byly tisíce z nich na zahraničních univerzitách.

Erasmus roste, každoročně se do programu zapojí přibližně milion lidí, přičemž v současnosti jej mohou využívat nejen studenti, ale i vysokoškolští pedagogové a vědečtí pracovníci, gymnazisté, praktikanti či mladí absolventi. O trochu častěji zpravidla vyjíždějí ženy než muži. Po více než čtyřech desetiletích fungování programu dosahuje celkový počet zapojených účastníků 15 milionů. V aktuálním sedmiletém rozpočtovém plánu Evropské unie bylo na jeho financování vyhrazeno 28 miliard eur, díky nimž bude moct v rozmezí let 2021–27 vycestovat na zahraniční pobyt 12 milionů osob. V roce 2014 Evropská komise oznámila, že zásluhou programu Erasmus se již seznámilo tolik párů, že se do té doby díky tomu narodilo zhruba milion dětí. Maminkou dvou z nich je Anne: „Pocházím ze severozápadní Francie, z města Angers. A žiju v Saarbrückenu, kde jsem absolvovala zahraniční pobyt v akademickém roce 2003/04.“

Německo bylo pro Anne do určité míry jasnou volbou, avšak neočekávala, že s touto zemí spojí svůj život natrvalo. Už předtím tam byla na třech výměnných pobytech z gymnázia, znala jazyk, výběr této destinace byl tedy přirozený. Studovala mezinárodní a daňové právo na univerzitě v Nantes. V sousední zemi jí nabídli pobyt v Saarbrückenu nebo Frankfurtu nad Odrou, nakonec si zvolila město na řece Sáře. Její němečtí spolubydlící měli kamaráda, také Němce, který přišel na jeden večírek. Seznámili se tam a později se za něj Anne vdala. Situaci jí usnadňovalo to, že řadě jejích spolužáků z domovské univerzity se nikam jezdit nechtělo, a pokud ano, pak preferovali Velkou Británii. „Pojímali to tak, že studium musí dokončit co nejrychleji, bez zbytečného přerušování, aby mohli co nejdříve nastoupit do práce.“ Po studiu si dvojice prožila svou pařížskou epizodu. Anne studovala na univerzitě Paris II – Assas, později se však pokoušela hledat zaměstnání v Saarbrückenu, což se jí ovšem nepodařilo. Její předností – a na tom má značný podíl právě Erasmus – se ukázaly jazykové znalosti francouzštiny, němčiny a angličtiny. Díky tomu získala práci v oboru daňového poradenství v Lucemburku, který ležel natolik blízko, že tam mohla osm let každý den dojíždět.

Anne dnes působí na německém ministerstvu hospodářství, její manžel (neúčastnil se programu Erasmus) je tajemníkem na jednom z ministerstev spolkové země Sársko. „Saarbrücken leží na hranicích, nedaleko Lucemburska, má proto výrazně mezinárodní charakter. Celá naše rodina má dvojí občanství. Ve městě navíc funguje francouzsko-německá škola, děti jsou plně bilingvní, jakkoli u nich německý prvek s ohledem na to, kde žijí, mírně převládá.“ Může to ovlivnit budoucí mobilitu dětí? „Nemají zatím určitější očekávání, pokud jde o místo, kde by chtěly žít. Pokud budou ve svých životech chtít změnu, nabízí se jím přinejmenším Francie, kterou velice dobře znají. Podobně často navštěvují i mého bratra v Cambridgi, takže v úvahu připadá i Velká Británie.“

Třináctiletá dcera už využila možností žákovské mobility, má za sebou první výměnný pobyt – na škole ve Francii. V dubnu přijela její francouzská kamarádka na oplátku k nim. „Bezpochyby patřím ke generaci Erasmu,“ dodává Anne. „Můj příběh do jisté míry vystihuje francouzská komedie L’Auberge espagnole, která se promítala v kinech v době našich studií.“ Ve filmu, který se v České republice distribuoval pod názvem Erasmus a spol., sledují diváci peripetie Francouze Xaviera, který se v Barceloně dostává do víru života v mezinárodní skupině studentů.

Hlavním cílem studentů jsou dlouhodobě především právě španělské, ale také německé, francouzské a italské univerzity. Přední vysoké školy – jako třeba univerzity v Granadě, Boloni, Valencii, Lisabonu nebo valencijská polytechnika – přijímají každoročně více než dva tisíce studentů v rámci Erasmu. V roce polského přistoupení k Evropské unii se na španělskou Universidade da Coruña vypravila Irena – studentka politologie a sociologie z poznaňské Univerzity Adama Mickiewicze.

Studium v Poznani mělo vyšší odbornou úroveň, kdežto na galicijské fakultě panovala natolik uvolněná atmosféra, že někteří pedagogové dokonce kouřili se svými studenty trávu. Zprvu byl určitou potíží jazyk, protože se ukázalo, že španělština, tak jak se vyučovala v Polsku, byla naprosto nedostačující. Bylo tedy nezbytné absolvovat intenzivní jazykový kurz, podpořený večerní brigádou za barem, která byla pro změnu nezbytná kvůli nízkému stipendiu. Jazykové znalosti byly potřeba, protože studenti získávali zápočty na základě odevzdaných písemných prací. Někteří pedagogové k zahraničním studentům přistupovali velmi benevolentně, ale našli se i takoví zkoušející, kteří od cizinců vyžadovali totéž co od Španělů.

Zásluhou programu Erasmus se již seznámilo tolik párů, že se už v té době díky tomu narodilo zhruba milion dětí.

Irena si ke Španělsku vypěstovala silný vztah, po Erasmu a obhajobě magisterské práce v Polsku se tam vrátila na postgraduální studium v oboru evropského práva. V prvním zaměstnání se věnovala administraci evropských projektů a její první plat čítal 1200 eur čistého. Byl vyšší než výdělky španělských kolegyň a kolegů, kteří na srovnatelné pozici vydělávali o 300 až 400 eur méně. Ireniným posláním byl ovšem svět módy. Přešla do oděvního koncernu Inditext, který sháněl člověka se znalostmi polštiny a vkusu Polek. „Erasmus mi dal jazyk, samostatnost a ochotu ke změnám. Když jsem bydlela ve Španělsku, mnohokrát jsem se stěhovala, kvůli práci jsem strávila dva roky v Kanadě. Největším objevem pro mě byla sebejistota a vědomí, že si dovedu poradit, i když žiju v cizí zemi. Kdybych tehdy na studijní pobyt nevycestovala, určitě by to pro mě bylo obtížnější. Mí rodiče by neměli peníze na to, aby mi zaplatili studium v zahraničí, takže bych dřív nebo později určitě skončila v Anglii za barem nebo u dřezu, odkud by pro mě bylo složitější dosáhnout pracovní pozice, která odpovídá mému vzdělání.“

                V témže akademickém roce, avšak mnohem severněji – v bretaňském městě Rennes – se seznámila Karolina s Wojtkem. Oba studovali v Poznani evropská studia a ekonomii na dvou různých vysokých školách a v budovách, které od sebe byly vzdálené několik stovek metrů. Poznali se však až v Bretani, na halloweenském večírku. Tomu, že se postupně sblížili, pomohl i Wojtkův automobil Fiat Cinquecento, díky němuž mohli hojně podnikat jednodenní výlety (aby ušetřili za ubytování) povětšinou po vedlejších silničkách (aby nemuseli platit za dálnice). V dosahu měli mimo jiné i Paříž.

                Aby získali možnost vycestovat na Erasmus, museli se snažit. Vzpomínají, že bylo nutné obstát ve značné konkurenci, protože jsou z populačně silného ročníku. Znamenalo to, že během přijímacích zkoušek na polské veřejné vysoké školy soupeřilo o jedno místo třeba i patnáct lidí a dostávali se tam skutečně ti nejlepší, kteří později bojovali o stipendijní pobyty. Polsko toho tehdy nemohlo nabídnout mnoho. Byly to časy vysoké nezaměstnanosti a nízkých platů. „Náš spolužák Łukasz, který byl ostatně také na Erasmu,“ vypráví Wojtek, „zvítězil v městském programu stáží. Na začátku mu dali 250 zlotých. Naštěstí se na to vykašlal, přihlásil se na univerzitu na doktorát a později se stal jejím rektorem.“ Karolina vzpomíná: „Po završení studia v Polsku jsem velmi brzy dostala práci v pojišťovací firmě v Dublinu. Nakonec z toho bylo skoro deset let.“ Postupem času se připojil i Wojtek: „Odešel jsem z celkem obstojného prvního zaměstnání v Poznani. To jsem získal díky Erasmu a poněkud kuriózním způsobem. Když jsem byl na opravném termínu zkoušek, volal mému profesorovi jeho známý – šéf místní pobočky makléřské společnosti. Sháněl někoho s francouzštinou a nedařilo se mu nikoho najít. Já jsem ten jejich hovor slyšel, seděl jsem u téhož stolu, přihlásil jsem se a následující pondělí už jsem tam pracoval.“

                Irsko však bylo logisticky náročné. Tento „erasmusanský“ pár měl totiž dva syny a potřebovali tedy větší byt. Ten byl k mání, ale bylo to daleko na pracoviště. Nepříjemnosti s tím spojené uspíšily rozhodnutí přestěhovat se do Lucemburku, kde oba pracují ve své branži (Wojtek dokonce zůstal ve stejné firmě). „Nikdy jsme příliš nepomýšleli na návrat do Polska,“ přiznává Karolina. „Naše děti už jsou občany Evropy. Chodí do lucemburské školy a hovoří pěti jazyky.“

Když Velká Británie odcházela z Evropské unie, ozvaly se nářky tamních univerzitních kruhů, neboť se musely rozloučit i s programem Erasmus. Spojené království je akademická velmoc – po USA je to druhá nejpopulárnější cílová země pro zahraniční studenty z celého světa. Nejedná se jen o Oxford a Cambridge, ale také desítky méně známých vysokých škol. Předbrexitová zpráva pro Sněmovnu lordů vyznívá jako chvalozpěv na Erasmus. Je v ní zmíněno, že díky tomuto programu přitekla do země z tehdejšího rozpočtu Evropské unie (na roky 2014–20) miliarda liber. Tato částka putovala na účty univerzit, studentů (každoročně do Británie vyjíždělo na 130 tisíc studujících) a pedagogů.

Britské ministerstvo vědy zdůrazňovalo, že Erasmus nelze omezovat jen na statistické a účetní položky. Varovalo, že pokud se britské vysoké školy odříznou od kontinentální Evropy a programu, který zmírňuje nerovnosti, dotkne se to i občanů Spojeného království, zejména těch ze sociálně znevýhodněných vrstev a handicapovaných. Erasmus byl mezi britskými studenty oblíbený, v akademickém roce 2014/15 jich absolvovalo zahraniční pobyt 15,6 tisíce. Zpráva obsahovala též univerzální závěry týkající se vysokoškolské mobility. Vyjíždějícím studentům hrozí po dokončení studia menší riziko, že nenajdou uplatnění. Nástupní platy absolventů se zkušeností ze zahraničního pobytu bývají zpravidla vyšší a tento efekt je ještě více posílen v nejzranitelnějších skupinách obyvatelstva, pokud jde o sociální vyloučení.

Na druhou stranu je však pravda, že výše stipendií bývá nedostatečná. Zejména v nejdražších zemích musejí studenti na Erasmu z chudších zemí všelijak napínat svůj nízký rozpočet, pídit se po levných diskontech a laciných jídelnách. Další věc je, že jedním ze základních předpokladů programu Erasmu je přispět k formování evropské identity, zvýšit jazykové dovednosti, naučit studenty samostatnosti a schopnosti všímat si kulturních rozdílů. Přesně podle zásady, že cestováním se člověk vzdělává. Skeptici ovšem poznamenávají, že se to neděje automaticky a že zahraniční pobyt nemusí nutně posloužit k rozšíření obzorů.

Obliba programu Erasmus mezi studenty z Polska i zbytku takzvané nové Evropy byla od počátku nesmírná. Vycházela z jejich zvídavosti i profesních a odborných aspirací. Vstup Polska do Evropské unie se odehrál v éře levných letenek. K tomu se záhy přidal i technologický pokrok, rozvoj sociálních sítí a internetových komunikačních prostředků, jež usnadňovaly udržování kontaktů s dávnými přáteli a známými. Ty jsou sice nezřídka sporadické, ale dostatečné na to, aby člověk úplně neztratil spojení se svou někdejší „erasmusanskou“ partou.

JĘDRZEJ WINIECKI

Autor absolvoval výměnný pobyt Erasmus na univerzitě ve městě Jyväskylä ve Finsku v roce 2004

Tento text pochází z přílohy týdeníku POLITYKA, č. 18-19/2024, ze dne 24. 4. 2024.
Autor: Jędrzej Winiecki
© POLITYKA Sp. z o.o. S.K.A